Online rozhovor

I já děkuji za možnost zodpovědět zájemcům otázky, které si možná pokládají a nenalézají na ně odpovědi. Děkuji za Vaše pozvání k on-line rozhovoru.

Byla to práce s rómskými dětmi, které měly příbuzné ve vězení a modlily se za ně, především za jejich návrat. Na to pak navázala zkušenost z doby, kdy jsem pracovala jako tajemnice městského úřadu menšího města, když se nám ozývali občané, kteří byli ve výkonu trestu a požadovali pomoc nebo se z výkonu trestu vrátili a obraceli se na nás.

V první řadě je to doprovázení člověka v těžké životní situaci. Nerozlišujeme, zda a do jaké míry si tuto situaci zavinil sám. Během výkonu trestu je vždy několik krizových období (nástup trestu zejména u prvotrestaných, rozpad rodiny, někdy úmrtí rodičů, stav apatie u dlouhých trestů). Pokud se setkáme s člověkem, který hledá Boha - často se k tomuto tématu dostaneme až po mnoha rozhovorech, kdy nám začne důvěřovat, začínáme mluvit o duchovních věcech a pomáháme mu na duchovní cestě. Spíše v ojedinělých případech se dostáváme i k přípravě na křest. Pokud se setkáme s pokřtěnými lidmi, zejména katolíky a pravoslavnými, snažíme se, aby měli zajištěny návštěvy duchovního své církve, zejména když je možné obnovit u nich svátostný život. Kaplan také může vstupovat v odůvodněných případech do styku s rodinou odsouzeného, například když je v rodině složitá situace, se kterou si klient neví rady.

Podle mě je odpověď jednoduchá - nejsme vychováváni k misijní práci.

Vězeňská duchovní služba po revoluci v roce 1989 začínala tak nějak od píky. Zpočátku to byli dobrovolní duchovní různých církví, kteří často sami zažili co je to kriminál a samozřejmě měli zájem pomoci lidem ve vězení. Byli to takoví bouřliváci jako P. Tomáš Vlasák, P. František Lízna a nemohu nezmínit také evangelického faráře Bohdana Pivoňku, který stál přímo u zrodu té už profesní kaplanské služby. Časem bylo Vězeňské službě ČR i duchovním jasné, že je třeba jaksi profesně se začlenit, vědět více o profilu lidí, kterým pomáháme, vzdělávat se v penologii. Také vznikla potřeba mít duchovního jaksi "stále při ruce" ve věznici. Z podnětu tehdejší ministryně spravedlnosti JUDr. V. Parkanové vznikl nápad profesních duchovních, kteří by byli v zaměstnaneckém poměru k vězeňské službě, což představuje jiná práva, ale také větší povinnosti. Když se hledal termín pro tuto profesi, byl použit název obvyklý v katolické církvi pro kněze pověřené zvláštním pastoračním úkolem.

Dobrý den, to mě moc těší, že se ozval někdo z Příchovic. Příchovice pro mě znamenaly a stále znamenají mnoho, sama pro sebe jim říkám "mateřinec". Pro moji současnou profesi jsem se tam především naučila z různorodých a náhodně se setkavších lidiček rychle dát dohromady společenství. Tato zkušenost se ukázala jako velmi dobře přenosná do prostředí věznice, kde jsou lidé velmi uzavření. Pokud se odváží pomoci společenství tvořit, je to pro ně doslova ozdravná terapie.
A moc, moc zdravím!

Jsem pastorační asistentkou, jak pravděpodobně víte, podle kanonického práva je pastorační asistent jmenován mezi duchovními. Samozřejmě v případě potřeby svátostných úkonů, které ale ve službě vězněným osobám nepřevažují, je mojí povinností zajistit pro dotyčného katolického kněze a také vlastně připravit ve věznici podmínky pro to, aby se třeba časem mohla vysluhovat pro určitou skupinu vězňů mše svatá, aby mohli ke svátosti smíření. Vznik termínu vězeňský kaplan jsem již vysvětlila v jedné z předchozích odpovědí.

Ano, a to i v případě, že se nám do výkonu trestu vrátil. Občas od "navrátilců" slyším: "Kdybych neměl víru, byl bych tady už dávno". Jeden moudrý pan ředitel věznice říkával: "Víte, někdo se musí víckrát vrátit, aby pochopil." Vámi položená otázka je na delší diskusi, jde o to, že i pro "normálně" žijícího člověka je přijetí víry často věcí radikální změny hodnot a nezapomínejme, že každý od malička přijímáme hodnoty sociální skupiny, ve které žijeme. Nezapomenu na rómskou skupinu věřících odsouzených, kteří mi při diskusi o přikázání "nepokradeš" řekli: "Víte vy vůbec, co po nás chcete? Vždyť nás od malička chválili doma tím víc, čím víc jsme toho ukradli."

Dobrý den, děkuji za Váš zájem. V současné době máme již propracovaný systém. Ten, kdo chce jako dobrovolník docházet do věznice, musí mít pověření vedení své církve. Následně žádá o vstup ředitele dané věznice. Pokud je ve věznici kaplan, pohovoří se zájemcem a písemně se řediteli vyjádří k jeho osobě, k motivaci služby, jak ji vnímá z rozhovoru s ním. Pokud ve věznici kaplan není, je zájemce pozván do kanceláře hlavního kaplana k rozhovoru. Služba ve vězení je velmi specifická a rozhodně ne každý je k ní volán, ne každý se k ní hodí. V každém případě by měl nový dobrovolník začínat s někým zkušeným.

V odůvodněných případech ano.

Já sama působím od roku 1994 v mužské věznici, s vězněnými ženami mám velmi malou zkušenost, jen exkurzí do ženské věznice. Zdá se mi, že jednání s muži je přímočařejší a méně komplikované, tak to alespoň potvrzuje i vězeňský personál, který tyto zkušenosti má.

Na výkonu trestu je myslím nejtěžší to, že si nemůžete vybrat společnost, nemůžete se příliš vyhnout lidem, se kterými byste se setkat nechtěl. Ke snaze některých jedinců šikanovat druhé dochází i v jiných kolektivech. Jsou to vždy záležitosti velmi citlivé a často těžko řešitelné, ale snahou nás kaplanů i dobrovolných duchovních je dotyčnému, pokud se nám svěří, citlivě pomoci.

I já bych ráda poděkovala všem, kteří projevili zájem a poslali svoji otázku.